ČEMU NASLOUCHAT NEJDE...

Předsevzetí naslouchat je krásné a je to i něco, co ve společnosti velmi chybí. Naslouchání je základním předpokladem setkání se, propojení se.
Lze ale naslouchat všemu a všem?
V době informačního šumu a slovního průjmu, kdy se na nás řine lavina všeho, kde kdo se má potřebu vyjadřovat ke všemu. Je toho tolik, že se logicky ani nelze všemu otevírat a vše pojmout.
Pocit přehlcení znemožňuje naslouchat čemukoli, natož podstatnému.
Kde je ta hranice?
Mnoho lidí si filtry nastavuje podle toho, co ladí, co se "hodí do krámu" a co není v rozporu s jejich pohledem na svět. Mnoho lidí tak logicky naslouchá jen ozvěnám sebe samých a utvrzuje se v tom, že to má správně.
Když slyšíme co se nám do krámu nehodí, začne nás to iritovat, nutí nás to uhýbat (obhajovat, argumentovat, zlehčovat, dávat na pravou míru, vtipkovat, poskytovat radu, ohromit vlastním příběhem). Uvědomění si těchto momentů a způsobů unikání je zásadní branou k daleko širší paletě naslouchání. A vynoří se možnost zahlédnout obrysy různosti.
Naslouchání jinakosti je základním předpokladem rozšiřování stanu svého srdce. A to vnitřně natahuje, pne, bolí...
A pak je tu ještě další úhel pohledu, pro mne kvalitativně o pár pater významnější.
V Community Buildingu pracujeme s pojmy "mluvit z pohnutky", "mluvit z prázdnoty", naslouchat z "hlubokého ticha"... To jsou výroky, které nejsou ničím nadzemsky výjimečným, ale zároveň nejsou ani výplní, ani reakcí. Jsou formulovány v "já" formě, obsahují zranitelnost, tepe v nich srdce. Skrze ně ukazujeme kdo jsme a snáze se setkáváme s druhou osobou, s životem, s Bohem.
A to je skutečně hodno slyšení!
Pro dovednost naslouchat mi přijde toto skutečně klíčové. Vypěstovat si cit na "tep lidského srdce" a naslouchat tomu, v čem je skutečný Duch. To ostatní je jen rej zvuků, analýz, mouder, frází, sebelítostných fňuků, chvástů, argumentů, rozumování, předvádění se, ambic urvat pozornost či šokovat... Toto vše lze s klidným srdcem nechat svému osudu. To je jen vyměšováním ega.
A teď to jen dokázat od sebe v tom všem hluku rozpoznat!
Důležité je vypěstovat si schopnost rozlišovat. To stojí mnoho ticha. A také je důležitá jistá ekologie slov. Naučit se a vzít odvahu sám mluvit z pohnutky, ze zranitelnosti. Být schopen v tom hlučném karnevalu odhodit masku. Ustát rozpačitý smích nesouhlasu, ono "Ukřižuj!" Ukřižuj"" Ukřižuj!", zahlédnout Veroniku s rouškou, slyšet lotra co říká to nejpodstatnější, co kdy vůbec řekl...
A tam to teprve začíná. To je to, co proměňuje svět.