Co se o naslouchání neříká

V Církvi v souvislosti se synodou často mluvíme o naslouchání. Myslíme to skutečně vážně? Nebo je to jen taková alibistická etiketa pro "Církev s lidskou tváří"…

Naslouchání. Zní to tak dobře. Budí to naději, že nám spolu bude konečně lépe, že budeme zažívat tu pravou spoluúčast, jednotu. Že jsme od toho vlastně jen krůček, stačí si osvojit pár fíglů a máme Nebe na zemi. Skutečně?  

Naslouchat není jen o naučené technice, o pokyvování či sklonu hlavy, proklamování otevřenosti, neskákání do řeči, vydržení být ticho o pár vteřin déle. Není to jen o tom nepřemýšlení co řeknu, až druhý domluví. Jde to hlouběji. Je to o odzbrojení se. Otevření oken srdce a vystavení se riziku, že uslyším i to, co nechci. Že uslyším něco, co se mne dotkne, s čím nesouhlasím, co mne urazí, co mne pohorší, možná i zraní...

Že uslyším nĕco, co pokládám za hloupé, co mne znejistí, co může změnit mé zaběhlé způsoby myšlení, obraz o sobě.

Naslouchat znamená nejen být ochotna dát prostor, být indiferentní k tomu co slyším, ale být i plně emočně přítomna, nesoudící, prázdná.

Dívat se chvíli na svět očima protistrany. Kolik takových protistran je? Kolik takových pohledů za den unesu?  Vyžaduje to naučit se s tím vším co slyším dobře nakládat, nezbláznit se z toho, nenechat si vzít vnitřní klid.   

• Protože naslouchat někomu s kým souzním, to je celkem snadné.
• Naslouchat někomu, kdo se mi svěřuje s problémem či bolestí, to může dodávat i pocit důležitosti, že jsem to já, komu se svěřuje. Hrozí veliká past být paternalisticky nad druhým.  
• Naslouchat někomu, kdo má jiný názor, to ve mne vyvolává spoušť reaktivity (argumenty, obhajobu, vymezování, strach, obranu hodnot), odpor, nechuť ho poslouchat.
• Co teprve naslouchat někomu, kdo se dotýká něčeho pro mne citlivého... V tom je veliká zkouška pro ego, pro moji stabilitu, integritu, víru.   

Proto nelze hovořit o naslouchání A) a neříci B). Není to totiž vůbec snadné. Vyžaduje to obrovské nároky být připravena na zkoušky a vnitřní boje. Být ochotna tančit mezi protiklady.  Stojí to úsilí za to?

Bez naslouchání není možnost tvořivého růstu a proměny. Je bránou do hloubky. Může ale zároveň otevřít něco zasutého, bolavého. A tím si třeba na chvíli i zkomplikovat život otázkami, které bychom si jinak nekladli. Stojím o to?

Stojíme o tu proměnu, jako jednotlivci i jako Církev?

Naslouchání často otevírá dveře chaosu.  I s tím je nutné počítat. A hlavně tušit, jak s tím naložit, když nás vír chaosu pohltí. 

Být neustále konfrontována s tím, že naslouchat ve skutečnosti neumím, že se mi to nedaří, že mne to často vnitřně semílá...   

Naslouchání vyžaduje obrovskou důvěru, že to nejsem já, kdo drží mé těžiště. Že i když se boří hradby mých názorů, představ, mé identity, jistot... To základní nikdo a nic ohrozit nemůže. Pokud jsem napojena na Zdroj. Pokud naslouchám Bohu. Naslouchání nelze oddělit od kontemplace, Ticha.

 Sama děsně moc potřebuji ve svém životě zažívat, že mi druhý naslouchá, že jsem slyšena. A zároveň unést tu skutečnost nedostatku a vzácnosti takových chvil. Že to není samozřejmé.

To mne nutí nějak naložit s tím, že jsem zranitelná, křehká. 
Mohu se zlobit, fňukat, uzavírat se, vzdávat to... Lepší cesta je odpouštět. Druzí to neumí, stejně jako to neumím já.  

Když mi je nasloucháno, o to více přijímat tuto pozornost od druhého jako dar a motor k dalším pokusům se to samé učit poskytovat dál.  A to i když si mé snahy ostatní ani nevšimnou. A možná ji i shodí, bude jim připadat málo, protože většinou potřebují více prostoru, nežli jsem jim schopna ve své omezenosti v tuto chvíli dát.

Co ale nedělat? Především, když mluvit o naslouchání, tak ne z důvodů, že je to líbivé, působí to otevřeně. A přitom tím myslet pouze ozvěnu vlastních zájmů: s postojem, že mám ve všem předem jasno, nulovou ochotou slyšet. 

A hlavně - někde hluboko pod tím - strach. 

/To si píši především pro sebe, abych si to uvědomila./