Svět za branami závorek

Poslední dobou to zažívám docela často. Něco, mi druhý říká, mně se to silně dotýká a nutí mne to reagovat.  A většinou reaguji.   

Ale když to stihnu a na to něco, co mne nutí reagovat, se podívat z "dronu" (tím myslím takový ten pohled z vědomého nadhledu), pak naznám, že to mé reagování vůbec k ničemu to nyní! Tak to dávám do závorky a odložím... Často se mi to (závorkování) nedaří. Protože zapomenu klíče od dronu  a také proto, že to stojí to velikou odvahu a také námahu, držet pytel blech za branami závorek. 

Někdy mám pocit, že ty závorky  vybuchnou. A JÁ spolu s nimi. A s těmi blechami vylétne i něco strašidelného, co sama sotva tuším, co je.

Začíná mne zajímat, co je za branou těch závorek. A kolik se toho tam vůbec vejde. Jsem tam, za těmi závorkami vůbec ještě Já? Nebo tam už je prostor Nekonečna? Je ten prostor  místem pohádek, kterému se říká "onen" svět? Bydlí tam Bůh? 

Často se mi stává, že mám potřebu sama něco sdělit. A tu potřebu mám fakt velikou, neodbytnou. Často. Ale prostě není druhý, kterého by to zajímalo. Nebo na moji intenzitu není kapacita, nálada či prostor. 

A když se na to podívám "z dronu", tak naznám, že i kdybych se na hlavu stavěla, stejně bych v tu chvíli  přijata a pochopena nebyla tak, jak to potřebuji. Překrylo by to milióny jiných.  Sice ta potřeba se sdílet chvíli sebelítostně mrská ploutvičkami. Má strach, že když nebude slyšena či viděna, tak zemře. Ale je to jen chvilička "hry na oběť". A nestane se vůbec nic.

Zkouším čím dál častěji a vědoměji tu svoji potřebu se sdílení směřovat do "onoho" světa za závorky... A stejně je mne i tak moc.  Zaplňuji prostor a do závorek dávám spíše ze svého nadbytku, nikoli nedostatku.  Druzí nespatří nic z mých skrytých bojů. Nikdo nepřijde a nezačne se ptát, co se mnou je. Spíše nežli to, tak vytuší, že je zde prostor pro něj. A já mu ráda ten prostor poskytnu. A jen co se sdílí, mně se to silně dotýká a nutí mne to reagovat... Pokud to stihnu, dávám prostor závorkám.

Poslední dobou mám pocit, že nedělám nic jiného, nežli něco dávám do závorky. Skládám to jako ovoce do sklenice na kompot.

Měla jsem nutkání psát o tom, že jsem z toho často fakt unavená, kolik energie to vše stojí.  A také, že to často vůbec neumím ustát, srdce mi to tahá do všech stran. Má koruna se mění v padající listí. Co se stane, až celá opadám?

A ejhle: A v té závorce se rodí "onen" svět!  Svět za oponou závorek....Svět bezedný, kde mol ani rez nežere.

To zkoumání mi dává zvědavou důvěru. Že když jednou vkročím do závorky celá, nic - vůbec nic - se nestane.